1. Pnoucí fasády (rostliny kořenící v půdě)

Zelenou fasádou se rozumí vnější plášť budovy nebo samostatně stojící zeď pokrytá vegetací (rostlinami).

Zelené fasády mohou být realizovány dvěma zcela odlišnými způsoby. V minulosti nejběžnějším způsobem bylo pokrytí fasády rostlinami kořenícími v rostlém terénu u paty objektu. Rostlý terén je plocha, pod níž není půdní profil oddělen od horninového podloží žádnou stavbou a která umožňuje zdárný růst vegetace a přirozený vsak srážkových vod. Ve většině případů se při tomto způsobu pokrytí fasády rostlinami používají pnoucí dřeviny a využití pnoucích dřevin na fasádách je někdy vnímáno jako synonymum pro pokrytí fasády rostlinami kořenícími v zemině nebo substrátu / v rostlém terénu. Fasády lze ale pokrýt i jinými typy dřevin kořenícími v rostlém terénu. Zejména v minulosti se na fasády používaly také treláže s ovocnými dřevinami zapěstovanými do plochých tvarů. Velmi často se pro tento účel používají hrušně, které zejména na jižních fasádách velmi dobře prospívají.

Druhým systémem, který v posledních letech zažívá mimořádně dynamický rozvoj, je umístění vegetace přímo na fasádní konstrukci. Rostliny zde koření ve speciálním vegetačním médiu upevněném k fasádě pomocí nosné konstrukce. Tento typ řešení se označuje jako vertikální zahrada (nebo též vegetační stěna).

Princip a funkce systému

Pnoucí rostliny využívají přirozenou schopnost výhonů šplhat směrem vzhůru za světlem. Tím vytvářejí kompaktní, svislou vegetační plochu, která působí jako živý štít proti přehřívání budovy. Rostlinný porost omezuje přímé dopadání slunečního záření na fasádu, zadržuje dešťovou vodu, zachycuje prach a pomáhá regulovat vlhkost v bezprostředním okolí objektu.

V létě zelená fasáda snižuje teplotu povrchu zdiva, v zimě pak částečně brání únikům tepla.

Způsob přichycení rostlin

Podle mechanismu, kterým se rostlina přichytává k podkladu, rozlišujeme tři hlavní skupiny pnoucích dřevin:

Samopnoucí druhy
Přichycení k podkladu zajišťují přísavné kořínky nebo úponky s terčíky.
- Výhody: nepotřebují oporu, rychle pokrývají stěnu, vhodné pro kompaktní porost.
- Nevýhody: mohou poškodit povrch omítky, nevhodné pro zateplené systémy.
- Typické druhy: Hedera helix, Parthenocissus quinquefolia, P. tricuspidata.
Úponkaté druhy
K uchycení využívají úponky, které se zachycují o tenké prvky podpěrné konstrukce.
- Výhody: vytvářejí lehký porost, snadno se tvarují, nepoškozují přímo povrch omítky.
- Nevýhody: potřebují vedení z drátu, lana nebo sítě.
- Typické druhy: Vitis vinifera, Clematis spp., Lathyrus latifolius.
Ovíjivé a vzpěrné druhy
Výhony se ovíjejí kolem svislých nebo šikmých opor, případně se vyvazují ručně.
- Výhody: robustní růst, výrazný estetický efekt (květy, vůně).
- Nevýhody: nutnost pravidelného řezu a údržby, vyšší hmotnost výhonů.
- Typické druhy: Wisteria sinensis, Lonicera periclymenum, Humulus lupulus.
Výjimečně se pro tento typ ozelenění fasády používají i dřeviny, které nelze za pnoucí označit, jež mají běžný keřový nebo stromový vzrůst, obvykle ovocné dřeviny. Tyto dřeviny se pak musí ke konstrukci připevňovat a do plochého tvaru upravovat řezem a vyvazováním. V některých případech se uplatňovaly i tvarované dřeviny bez opěrných konstrukcí.

2. Vertikální zahrady

Vertikální zahrady vycházejí z konceptu střešní zahrady otočené o 90º a upevněné na fasádě. Při jejich realizaci se však řeší dva zásadní problémy (obr. 3), se kterými se střešní zahrada nepotýká. Prvním problémem je skutečnost, že na svislou stěnu prakticky neprší a všechny vertikální zahrady musí být vybaveny dokonalým zavlažovacím systémem, na jehož spolehlivosti existence vertikální zahrady závisí. Druhým zásadním problémem je upevnění média, ve kterém rostliny koření. Běžný substrát by ve svislé poloze nedržel a podle způsobu řešení tohoto problému se vertikální zahrady dělí do tří zcela odlišných typů:

vertikální zahrady policové,
vertikální zahrady modulové,
vertikální zahrady plošné

Obrázek: Podíl zachycených srážek podle sklonu plochy a rozložení gravitační sily při různém sklonu podkladu

Všechny vertikální zahrady jsou odkázané na umělou závlahu, protože na ně téměř vůbec neprší. Základní rozdíl mezi jednotlivými typy tedy spočívá v tom, jak se vyrovnávají s působením gravitace.

Policové vertikální zahrady

Princip policových vertikálních zahrad spočívá v rozdělení fasády konzolemi na horizontální segmenty, na kterých spočívají větší lineárně uspořádané vegetační nádoby nebo koryta s vodorovným povrchem substrátu. Vertikální stěna je tak rozdělena na malé, nad sebou uspořádané horizontální plochy. (obr. č. 3)

Modulové (modulární) vertikální zahrady

Typickým znakem modulové vertikální zahrady je členění pohledové roviny na plošný rastr jednotlivých polí, které tvoří jednotlivé moduly, jež se skládají k sobě jako stavebnice. Jejich stabilitu obvykle zajišťuje rámová konstrukce ukotvená k fasádě, na kterou jsou jednotlivé moduly upevněné. Moduly mají nejrůznější konstrukci. Otvory pro vegetaci mohou být orientované šikmo vzhůru, nebo mohou mít i vegetační plochu zcela svislou s uzavřeným povrchem a jen s otvory pro jednotlivé rostliny, v případě speciální náplně soudržného substrátu mohou mít svislou vegetační plochu i zcela otevřenou. (Obr. č. 4)

Plošné vertikální zahrady

Plošné vertikální zahrady se vyznačují (ve srovnání s jinými vertikálními zahradami) nízkou hmotností a nízkou konstrukční pevností a také vysokou přizpůsobivostí jakémukoli geometrickému tvaru. Plošné vertikální zahrady se obvykle vytváří individuálně na místě a mohou být realizovány jako bezsubstrátové, kdy ukotvení rostlin a jejich zavlažování je řešeno hydroponicky pomocí vysoce nasákavé textilie, případně mohou být řešené jako textilně substrátové, kdy je do textilních kapes doplněno malé množství substrátu. Otvory pro výsadbu se řeší většinou až na místě. Tím je umožněn individuální spon výsadby. (obr. č. 5)

Obrázek: Základní rozdělení zelených fasád

Konstrukce pro pnoucí fasády

Volba konstrukce je zásadní pro dlouhodobou stabilitu porostu i pro ochranu samotné fasády.

Zásady návrhu:

Opěrná konstrukce by měla být pevná, trvanlivá a korozivzdorná (nerez, žárově zinkovaná ocel, kvalitní plast).
Vzdálenost od fasády: min. 5–15 cm, aby mezi rostlinami a stěnou mohl proudit vzduch a nedocházelo k vlhnutí zdiva.
Vedení výhonů: buď svislé (lanka, tyče), nebo kombinované (síť, mříž).
Kotvení: musí přenášet zatížení rostlin i větru; vždy navrhovat s ohledem na výšku a hmotnost porostu.

U historických budov se doporučuje využívat samostatně stojící rošty nebo napnutá lanka na rámu, aby nedošlo k narušení zdiva či památkové hodnoty.

Stanovištní požadavky a výsadba

Pnoucí fasády jsou závislé na kvalitě půdy, expozici a přístupu vody.

Zásady výsadby:

Minimální objem substrátu pro jednu rostlinu: 40–60 l (u velkých dřevin až 100 l).
Výsadbová jáma musí být drenážovaná, ideálně s přídavkem kompostu nebo zahradnického substrátu.
Půda má být propustná, neutrální až mírně zásaditá, s dostatkem živin.
První dva roky po výsadbě je nutná pravidelná zálivka a vedení výhonů na oporu.
Doporučuje se kapková závlaha s možností doplňování živin.

Údržba a dlouhodobá péče

Pnoucí rostliny jsou po zakořenění velmi odolné, vyžadují však pravidelný udržovací řez – ideálně 1–2× ročně.
Cílem je udržet porost v rozumné tloušťce, zabránit jeho pronikání do okapů, světlíků či okenních rámů.

Další zásady:

Pravidelně kontrolovat kotvení konstrukce.
Odstraňovat suché či poškozené výhony.
Po 5–8 letech doporučit omlazovací řez pro obnovu vitality rostlin.
Kontrolovat vlhkost v patě konstrukce (vhodné mulčování štěrkem či kůrou).

Výhody pnoucích fasád

Nízké pořizovací náklady a snadná realizace.
Dlouhá životnost a minimální energetická náročnost.
Přirozená obnova a samočisticí schopnost vegetace.
Ochrana zdiva před UV zářením a povětrností.
Příznivý vliv na mikroklima a biodiverzitu.

Nevýhody a omezení

Pomalejší nástup účinku (obvykle 2–3 roky).
Závislost na kvalitě půdy a zásobě vody.
Riziko poškození omítky u samopnoucích druhů.
Nutnost řezu a kontroly konstrukce.